Básník políbený Můzou periferie Stanislav Vávra
Jen za „zvířený prach“ považuje dnes Stanislav Vávra vzpomínky na čas svého mládí, dobu před více jak padesáti lety. Z jeho pohledu po tolika letech to lze snad chápat. Ale obyčejný prach je velmi dobrá věc, jak píše J. K. Huysmans v knize Tam dole. „Mimo to, že chutná jako velmi staré suchary a voní mdle jako velmi stará kniha, je prchavým sametem věcí, jemným, ale suchým deštěm, který dodává anemických odstínů křiklavým barvám a hrubým tónům.“ Ovšem i Huysmans přitakává, že prach je „závojem zapomnění“.
 |
 |
 |
|
S.V. a Vladimír Boudník |
Bohumil Hrabal a S.V. |
S.V. |
Průzračné jsou příběhy ranného mládí, které Stanislav Vávra (nar. 7. dubna 1933 v Praze, Libni).Jsou prostoupeny efemérními pocity hledání sebe sama, podobné spíše impresionistickému vidění citlivého poety nežli jinocha v osidlech poválečného surrealismu. Leč básníkem s jemnou duší Stanislav Vávra dozajista byl a zůstal jím podnes.
Zdá se, že v onom čase padesátých let minulého století, v absurdní a morbidní době stalinismu, ohraničené pracovními lágry na jedné straně a na druhé rozezpívanými svazáky na stavbách mládeže, oplývala tehdejší periferní Libeň hojností začínajících básníků, výtvarníků a Můzy je líbaly takřka na potkání. I když polibky byly mnohdy pokradmé a poněkud zkrabatělé.
Jedním z těch začínajících byl i Stanislav Vávra. Ještě než se vyučil knihařem, prakticky od konce války se pohyboval v těsné blízkosti skupiny mladých básníků. Jádro skupiny tvořili Zdeněk Buřil, Jiří Šmoranc a starší bratr Stanislava – Vladimír Vávra. Patřil k nim i Milton Seidl a Jaroslav Poláček. Ačkoli počátky této „Záběhlické skupiny surrealistů“ sahají kamsi k roku 1944, její nejaktivnější tvůrčí období patří do let 1950-52, kdy byl jejím členem již i Stanislav Vávra. Plně v zajetí surrealismu četli Bretona, Eluarda, Tzaru… znovu objevovali Freuda. Jistým způsobem navazovali na Dalího „Paranoicko – kritickou metodu“ a mezi sebou svým textovým pokusům říkali „psychismus“. Díky tomu (i podle místa svého působení) si celá skupina (již ale věkově i zájmově rozdílná) přibližně od roku 1951 říká „Libeňští psychici“.
Počátek padesátých let v Libni je ale také pro mnohé neodmyslitelně spojován s výraznou postavou JUDr. Bohumila Hrabala (tou dobou dělníka hutí Kladna).
Tenkráte na samém počátku padesátých let u Bohumila Hrabala v bývalé kovářské dílně v ulici Na hrázi č. 24 psal Vladimír Boudník za noci své explosionalistické manifesty a deník, se svým „totálním realismem“ a neuhasitelnou pivní žízní se doslova zjevoval Egon Bondy…
Bytem Bohumila Hrabala, skoro jako veřejným domem začíná pozvolna procházet celá řada přátel, známých i neznámých… U Hrabala „Na hrázi“ se nejen diskutuje, předčítají se vlastní texty, ale také strojí pověstné „svatby v domě“, pije pivo, chodí do hospod… Konec konců „sluncem prozářený výčep jsou libeňská nebesa“. A krajina Libně je lákavě svůdná jako mladá žena, genius loci tu má svůj domov. Jedině tak může vzniknout legenda „něžných barbarů XX. století“.
„Stanislav (Vávra) byl vlastně nejhezčí z těch mladých mužů,“ říkala o něm Eliška Plevová, Pipsi, ústy svého manžela – chodil do práce a byl na ni hrdý, vždycky přišel bezvadně oblečený, uměl se příjemně smát, byl ke mně dvorný, a tak nějak se stalo, že si ho zamiloval v té své slavné fázi Vladimír Boudník, brával ho s sebou na své seance, které míval na ulici…“
 |
|
Vladimír Boudník |
Byl to právě Vladimír Boudník, který počátkem roku 1953 seznamuje Stanislava Vávru s Bohumilem Hrabalem (ale také s „kluky“ v suterénním ateliéru v ulici Na žertvách, bývalými spolužáky Boudníka z grafické školy – J. Rothbauerem, Z. Boušem, J. Dočekalem…) Právě odtud se odvíjí další, neodmyslitelně důležitá etapa Vávrova života, zaznamenaná v druhé části jeho knihy.
V mizerii počátku padesátých let se „Na Hrázi Věčnosti“ jistým způsobem protínají spodní proudy neoficiální české moderní „tvorby“ (dá-li se tak nazvat vzhledem k proměnlivé kvalitě a hodnotě textů), vzešlé vesměs ze surrealistické základny. Počátkem roku 1953 počíná docházet k Bohumilu Hrabalovi i Stanislav Vávra a díky němu také Jiří Šmoranc, Zdeněk Buřil (Vladimír Vávra je od r.1952 ve vězení za „protistátní činnost“, u Hrabala se objeví až po svém propuštění v roce 1956) přichází ještě Egon Bondy, reprezentující samizdatovou „Edici Půlnoc“ a s ní i kmenové autory Iva Vodseďálka, Honzu Krejcarovou, tu a tam se ukáže Oldřich Jelínek, zastupující společně s Adolfem Bornem „suprasexdadaismus“, nechyběl pochopitelně explosionalista, grafik Vladimír Boudník (a jeho přátelé), stálým, bezmála domácím je letitý přítel Hrabalův „neopoetista“ Karel Marysko… V libeňské ulici Na hrázi se tak setkávali a názorově i četbou vlastních textů konfrontovali členové malých tvůrčích skupin i jednotlivci (někteří již byli na cestě svého talentu, někteří se na ni teprve chystali), kteří o sobě jinak navzájem nevěděli či prostě vědět nechtěli… Jednak proto, že jim obava z pracovních táborů a vězení v tom zabraňovala, jednak i proto, že namnoze o to ani nestáli, věrni sami sobě… stavíce sami sebe do role outsiderů života na periferii města, společnosti i oficiálního umění.
Nejen dokumentační škodou je, že se nezachoval strojopisný sborník skupiny „Libeňských psychiků“, který na podnět Bohumila Hrabala před svým odchodem na vojnu na podzim 1953 sestavil Stanislav Vára. Když se ke konci roku 1955 z vojny zase navrátil, sborníkové příspěvky již byly nenávratně poztrácené.
V letech následujících (1956) se společnost u Bohumila Hrabala zvolna proměňovala, přicházel i Jiří Kolář, Josef Hiršal a Jan Zábrana, F. Hendrych, J. Zumr… a s nimi další a další přátelé… od počátku 60. let pak redaktoři a nakladatelé… A. Linke, V. Nývlt, Ducháček… Někteří naopak již na pravidelné docházení rezignovali. Hrabal už byl pro ně příliš slavný, časově zaneprázdněný a celá společnost jim byla vlastně cizí. Není divu, že pravidelné středeční návštěvy Standy Vávry doznávají větších intervalových odstupů až ustávají docela. Vávra se stahuje do ústraní ale o to s větší intenzitou se věnuje vlastní tvorbě, byť jí plní jen šuplíky svého psacího stolu.
S Bohumilem Hrabalem se znovu sešel až na počátku let devadesátých. Jakoby na přivítanou inicioval Bohumil Hrabal v roce 1992 vydání jeho knihy Snovidění v nakladatelství Pražská imaginace.
Kterak se komu co podařilo ukázal až po dlouhých letech čas. Jeden z nich se stal slavným spisovatelem uznávaným téměř po celém světě, jiný originálním grafikem či proslulým malířem, filozofem, vůdčí postavou undergroundu 70. let – ale i naopak spisovatelem, který se neprosadil, poetou bez díla, umělcem který se odmlčel, básníkem na jehož strojopisy zvolna usedá prach… ten prchavý samet věcí.
Snad se i zdálo, že Ducha dnešní Libně nehýčkají Andělé, ale Draci. Boudník a Hrabal zemřeli sebevraždou, za podivných okolností zemřel Bouše, Bondy žije na Slovensku… v Libni nezůstal žádný z nich. Nakonec doslova „odstěhován“ z Libně do Brandýsa nad Labem byl i Stanislav Vávra. Doufejme, že se vyplašený genius loci jen přikrčil někde v houštině na vrchu Kotlaska. Na počátku nového století už má sice Libeň s novými obyvateli jiný puls a rytmus života nových časů – ale opět s věčným příběhem milenců, svérázných postav existenčních vzletů i úpadků, hledání smyslů života. Jinou poetiku pro jiné básníky… již ne však básníky z periferie.
Tomáš Mazal
Dovětek: Egon Bondy již také zemřel a jeho popel je uložen na hřbitově Na Malvazinkách A Stanislavu Vávrovi se po více než padesáti letech podařilo rekonstruovat Sborník Libeňských psychiků a měl by snad letos vyjít v nakladatelství Concordia. SV 27.2.2008